close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Únor 2007

Lední medvěd

7. února 2007 v 9:09 | Dominga14 |  Zvířata
Lední mědvěd
0017.kecso.net.jpg
Medvěd pochází i jako jiné současné šelmy z čeledi Miaciade, malých stromových savců s dlouhým ocasem, kteří se na Zemi objevili před 30-50 miliony let, poté co vymřeli kreodonti, první známá čeleď šelem. První medvědi se odvozují z větve větších psovitých šelem žijící někdy na konci oligocénu, tedy před 27 miliony let. Tehdy vzniklo několik rodů, z nichž nejdůležitější byl arctotherium, z něhož se před 20 miliony let vyvinul Ursavus , předek všech dnešních medvědů. Velikost se shodovala s liškou nebo foxteriérem. Lední medvěd se vyvinul z medvěda hnědého. Medvědi hnědí prováděli totiž cestu přes Beringův průplav. Jestliže některý medvěd zůstal uvězněn v ledových polích, přizpůsobili se tomuto prostředí a s postupem času se jim i srst změnila na bílou, nebo jemně nažloutlou. Slouží to jako makování a srst je velmi hustá, takže jim není zima.
Medvěd lední je spolu s medvědem kodiakem a medvědem kamčatským třetí největší suchozemskou šelmou na světě.
Jak už jsem říkal, jsou to velice hravé šelmy. Když jeden medvěd potká druhého, napřed si oba stoupnou na zadní (tak se pozdraví) a potom se utkají v přátelském zápase.
Jsou to ale i velcí samotáři. Akorát samice jsou doprovázena svými mláďaty. Občas se ale shluknou kolem mrtvé velryby. Může jich být až 40. Zdržují se při pobřeží, kde jsou teplé proudy, protože tam voda nezamrzá a nachází tam tak mnoho potravy, především tuleňů. Když už se tedy se svými příbuznými setkají, projevují velkou toleranci.
Medvědi jsou skoro pořád v pohybu. Za den nachodí až 70 km. Z rok mohou nachodit i 3200 km. Za celý svůj život prochodí lední medvěd území velké jako dvojnásobek bývalého Československa. V létě putují na sever. Obě pohlaví žijí kromě krátkého období páření na jaře odděleně.
Největší složku potravy (až 90 %) tvoří tuleni. Oblast výskytů ledních medvědů se skoro překrývá s oblastí výskytu tuleňů. Loví je nejčastěji u dýchacího otvoru. Medvěd je velmi trpěliví a čeká i několik hodin, než se tuleň přijde nadechnout zrovna k tomuto otvoru. Jakmile se ukáže čumák tuleně, medvěd po něm plácne tlapou. Jestliže toto tuleně nezabije, zabije ho kousnutím do páteře. Medvěd má velikou sílu. Jednou tlapou dokáže zvednout kořist o hmotnost až 100 kg.

Krokodýl nilský

7. února 2007 v 9:06 | Dominga14 |  Zvířata

Krokodýl nilský

Český název : Krokodýl nilský
Latinský název : Crocodylus niloticus
Třída : plazi
Čeleď : Crocodylinae
Popis : Krokodýl nilský má šedé až tmavě olivové zbarvení prokládané světlejšími místy. Tělo je široké a mohutné a hřbet i ocas jsou pokryty hrbolky a výstupky. Hlava je oproti aligátorovi úzká a dlouhá a podle některých zdrojů váží u velkých samců 90-100 kg. Krokodýl nilský dorůstá délky až 6 m, většinou však měří kolem 5 m. Oči, uči a nos má krokodýl v jedné rovině a když je ponořený, tak jsou z něj vidět jen tyto části hlavy, zbytek těla je pod vodou. Třetí víčko pomáhá chránit oko pod vodou. Vnější uši se zavírají, aby se do nich nedostala voda.
Jeden z rozdílů mezi aligátorem a krokodýlem je ten, ze při zavřené tlamě má krokodýl na spodní čelisti viditelný 4 zub. Krokodýl má 64-68 špičatých zubů a může s nimi pouze kousat a trhat, nemůže žvýkat. Krokodýlům se zuby vyměňují jako žralokům, když se nějaký vylomí, je nahrazen zubem, který vyrůstá pod právě vylomeným. Na rozdíl od žraloků, kteří mají zuby v několika řadách za sebou, krokodýli mají nové zuby pod starými jako naskládané kornoutky zmrzliny na sobě. Samec je větší než samice. Krokodýl se pohybuje ve vodě pomocí mohutného ocasu, který používá i při lovu.
Krokodýl nilský
Krokodýli žijí někdy jako samotáři a jindy ve skupinách. Samci jsou teritoriální, někdy i agresivní a zabíjejí ostatní samce i samice a mladé jedince.
Krokodýl je úspěšný predátor, jeho kořistí jsou savci, plazi i ptáci. Dokáže se pomocí silného ocasu vymrštit nad hladinu vody a chytit ptáka sedícího na větvi a stejně tak je schopný zabít například buvola, antilopu, jiné krokodýly a také jiné predátory jako lvy, hyeny, levharty, kteří se přisli napít do jeho loviště. Jsou zaznamenány i případy, kdy zabil mladého hrocha a slona. Větší kořist loví tak, že se k ní pomalu přikrade pod vodou a pak pomocí ocasu prudce vyrazí a nic netušící oběť chytí za nohu, tělo nebo hlavu a okamžitě se ji snaží stáhnout pod vodu, kde ji utopí. Když jdou poblíž další krokodýli, tak se okamžitě připojují a kořist roztrhají na kusy. Krokodýl totiž nemůže žvýkat a tak polyká kusy masa nebo těla svých obětí. Dělají to tak, že se zakousnou do těla a otáčí se prudce kolem své osy a vyrvou tak z těla kus masa nebo oddělí končetiny od těla. Krokodýl má obrovskou sílu stisku, byl naměřen stisk o síle 1300 kg, ale na druhou stranu je možné lidskýma rukama udržet jeho čelist zavřenou, protože svaly které čelist otevírají jsou slabé.
Krokodýl nilský
Samci bojují o samice v období páření a při namlouvání vydávají hluboké zvuky, které jsou schopny rozvířit hladinu kolem samcova těla, které je přitom prohnuto do tvaru luku. Hlava a ocas jsou přitom nahoře. Samice si pak vyhrabe na vhodném písčitém místě jámu asi 50 cm hlubokou. Toto hnízdo může být i v blízkosti ostatních. Doba kladení vajec závisí na geografických a klimatických podmínkách. Samice naklade 20 až 80 vajec, podle její velikosti. Vejce jsou velké v průměru 8 x 6 cm. Vejce zahrabe a přikryje. Celou dobu inkubace, tj. asi 75 - 100 dní se zdržuje v blízkosti hnízda a hlídá je před ostatními predátory jako je varan, člověk, hyena atd. Po vylíhnutí malí krokodýlci vydávají zvláštní zvuky, které přivedou matku a také predátory. Matka je pak odnáší v tlamě z hnízda do vody. Při této činnosti byli pozorováni jak samice tak samec, samci ovšem někdy mláďata požírají. Společně někdy pomáhají malým krokodýlům z vaječné skořápky. Samice je nějakou dobu hlídá i ve vodě. Mladí se zpočátku sdružují, později se rychle osamostatňují.
Krokodýl nilský
Výskyt : Krokodýl nilský žije témeř v celé Africe, všude tam, kde je tekoucí, stojatá voda nebo močály.
Slovo "krokodýl" vzniklo z řeckého krokedrilos, což znamená "šagrénový červ" - podle jeho sukovité kůže.
Lexikon : plazi
Mapa zoo : terárium
Mapa světa : Afrika
Krokodýl nilský

Puma

7. února 2007 v 8:59 | Dominga14 |  Zvířata
  • Výška v kohoutku: 61-76 cm
  • Délka těla: 95-243 cm
  • Délka ocasu: 53-82 cm
  • Hmotnost: 27-102 kg
Puma
Puma
Puma je velikostí srovnatelná s levhartem, i když velikost se liší podle poddruhu a zeměpisné šířky, kde puma žije. Pumy, které obývají tropické oblasti, jsou menší než ty, které žijí blíže k pólům. Samci jsou o polovinu větší než samice.
Puma americká je štíhlá, svalnatá kočka, hlava je v poměru k tělu malá a obličejová část je krátká. Má krátké a kulaté uši. Pumy jsou velmi silné a mrštné, k tomu jim napomáhají silné končetiny a velmi dlouhý, tlustý ocas. Pánevní končetiny jsou delší než přední, to jim dává sílu k dlouhým skokům (až 12 m do dálky, 5 m do výšky). Srst je jednobarevná, žlutohnědá, červenohnědá, hnědošedá i všechny odstíny mezi, záleží na poddruhu. Pumy tropických oblastí bývají zbarveny více do červena. Výskyt černé, melanotické pumy nebyl vědecky potvzen. Břicho a pysky jsou vždy světlejší až bílé, konce uší a špička ocasu jsou černé. Koťata jsou tmavě skvrnitá, na ocase mají tmavší kroužky.
Existují i velmi světlé, leucistické pumy, a velmi tmavá barevná varieta, i když puma je jedna z mála kočkovitých šelem, u které se nevyskytují melanističtí jedinci.
Pumy patří, ač se to nezdá, mezi malé kočky, jejich nejbližším žijícím příbuzným je jihoamerický jaguarundi, šelma jen o málo větší, než kočka domácí. Stejně jako ostatní malé kočky neumí řvát, ale přede, a je příbuznější domácím kočkám, než lvům.
Rozšíření, stanoviště
Rozšíření pumy americké Rozšíření pumy americké
Puma je společně s kočkou divokou, rysem ostrovidem a levhartem skvrnitým kočkovitá šelma s největším areálem rozšíření. Obývá obě Ameriky, od Kanadského Yukonu před Andy až k jižnímu cípu Jižní Ameriky. Před příchodem bílých osadníků žili na celém území dnešních Spojených států, z východního pobřeží ale kvůli člověku vymizeli a na Floridě jsou kriticky ohrožené.
Pumy se nevyhýbají žádnému vhodnému prostředí, žijí ve všech nadmořských výškách (0 - 4500 m. n. m), daří se jim v horách, v jehličnatém, smíšeném i listnatém lese, v tropických pralesích i ve stepích. Vyhýbají se snad jenom místům, kde žijí jaguáři. Výborně šplhají i plavou, i když nerady.
Jejich přizpůsobivost je často dostává do konfliktu s člověkem.

Biologie

Pumy jsou samotáři, setkávají se jen v době páření. Teritoria dospělých samců mívají rozlohu kolem 250 km², teritoria samic bývají menší, 50 až 150 km². Velikost teritoria ale závisí na množství vhodné kořisti a může se pohybovat od 1,000 km² až k pouhým 25 km². Teritorium si vyznačuje močí a škrábanci v půdě nebo ve sněhu, skutečné boje mezi jedinci bývají vzácné.
Oblíbenou kořistí pumy americké jsou kopytníci, jako je jelenec ušatý, jelen lesní a další druhy jelenů. Loví také menší zvířata, jako jsou ursoni, bobři, pásovci, divoká prasata, veverky, králíci, mývali, skunkové, malí hlodavci a dokonce i hmyz, jako jsou sarančata. Loví také jiné predátory, jako jsou kojoti nebo aligátoři. Mršinami se živí jen málokdy. Mohou napadat i dobytek nebo jiná domácí zvířata, útoky přímo na člověka jsou poměrně vzácné.
Loví ze zálohy, ke kořisti se nejprve připlíží a uchvátí ji jediným skokem, často zezadu. Přidrží si ji drápy a usmrtí ji jediným prokousnutím vazu. Ulovenou kořist pak odtáhnou (unesou sedminásobek své váhy) a zahrabou nebo ukryjí pod vegetaci, kde je chráněná před ostatními masožravci, a kde se k ní puma může vracet, aby se nasytila.
Koťata
Koťata
Pumy nemají žádné období rozmnožování, v Severní Americe ale většina koťat přichází na svět na konci zimy nebo brzy na jaře. Samice je v říji 8 dní. Hlasitým voláním přivábí samce, kteří mezi sebou bojují o právo se s ní spářit. Březost trvá 90 - 98 dní. Koťata se rodí v doupatech vystlaných mechem a listím, ve skalních stěrbinách, jeskyních, v houštinách a na podobných chráněných místech. Bývají 2-3, každé váží 220-500 g. Mají modré oči a skvrnitou srst, kresba se ztrácí až v 6 měsících věku.
Maso začnou jíst už v 6 týdnech, ale matka je kojí až 3 měsíce. S matkou zůstávají i po odstavu, až dva roky. Sourozenci spolu zůstávají ještě déle, i několik měsíců po té, co se osamostatnili. Samice pohlavně dospívají v 29 měsících, samci o něco později. Rozmnožovat se ale začnou, teprve když mají vlastní teritorium.
V přírodě se dožívají 8 - 10 let, v zajetí mohou žít přes 20 let. Kromě člověka je jejich jediným přirozeným nepřítelem medvěd baribal.
V zajetí se dobře rozmnožují, jsou proto častými chovanci zoologických zahrad. Od mládí chované pumy se dají ochočit, někdy se dokonce chovají i jako zvířata v zájmovém chovu, tzn. doma jako "mazlíček".

Lev

7. února 2007 v 8:58 | Dominga14 |  Zvířata
Lev pustinný
Lev
(lat. Panthera leo) je nejznámějším zástupcem velkých koček. Znali ho již Egypťané, Řekové a Římané. Opředli ho mnoha skazkami a bajkami, z nichž mnohé se udržely až dodnes.
Takzvaný král zvířat žije ve stepích a savanách hustě porostlých křovinami. Jeho písková barva srsti dokonale splývá se sluncem zažloutlou trávou. Loví hlavně zebry, antilopy, buvolce, prasata bradavičnatá, žirafy, mláďata hrochů a slonů, ale sní i ptáky, myši, hady, ještěrky, dokonce i kobylky a mnohdy nepohrdne ani zdechlinou. Lev také často odežene od kořisti levharta, geparda, nebo hyeny. Opačně může být lví smečka, pokud v ní není samec, obrána o kořist hyenami.
Na rozdíl od jiných kočkovitých šelem je to velmi společenské zvíře. Tvoří většinou smečky o 7-10 členech. I když si ho mnozí představují jako krutého lovce, dnes je situace spíše opačná - některé druhy lvů jsou na samém pokraji vyhubení. Lev se při lovu většinou snaží svou oběť zachytit drápy a stáhnout ji k zemi. Menším zvířatům potom prokousne shora krk, u větších mu nezbývá, než jim krk sevřít čelistmi zespodu. Ne vždy je však úspěšný. Pokud není dostatečně rychlý, potenciální oběť mu může utéci. Lov je často kolektivní záležitostí lvic a mladších lvů, což jim umožňuje ulovit i velká zvířata. Staří lvi hájí teritorium. Velikost teritoria lví smečky se pohybuje asi od 150-400 km2 a je ovlivňována množstvím kořisti, která se v dané oblasti vyskytuje. Denní spotřeba masa je 5 až 8 kg, ale naráz dokáže spořádat až 30 kg, potom několik dní odpočívá a tráví.
Mohutné dunivé řvaní lvů není nic jiného než upozornění cizím lvům, že oblast je obsazena a že jsou připraveni ji bránit proti vetřelci.
Doba březosti je 100-119 dní. Samice obvykle rodí dvě až tři mláďata, ale někdy jich může být až šest. Ta jsou po narození jen asi třicet centimetrů dlouhá a váží 2 kilogramy. V prvních dvou týdnech jsou slepá a samice se o ně musí velmi pečlivě starat. Neustále je olizuje a po celý první měsíc se od nich nevzdaluje. Lev je dobrý otec a lvici v té době zásobuje masem, aby se nemusela vzdalovat. Lvíčata mají totiž mnoho nepřátel. Nejnebezpečnější je hyena, která slídí po opuštěných lvíčatech a s velkou oblibou je požírá. Lvíčata jsou na rozdíl od jednobarevných rodičů skvrnitá. S postupem věku skvrny mizí a později začíná mladým samcům vyrůstat hříva, která samce bude chránit před zraněním v soubojích. Lvíčata pohlavně dospívají po dvou letech. Samec dorůstá délky 2,4 až 3,3 m a dosáhne hmotnosti 150 až 250 kg. Samice je menší, dorůstá délky 2,4 až 2,7 m a dosáhne hmotnosti 120 až 180 kg. V přírodě se dožívá 15 let, v zajetí výjimečně až 30 let.
Lvi byli ještě před několika staletími hojně rozšířeni v Africe a v Asii, dokonce i v jižní Evropě, avšak po celá staletí byli pronásledováni lidmi a dnes je již jejich populace podstatně menší. V Asii dnes lev žije již pouze v indické rezervaci Gírský les.

Žirafa

7. února 2007 v 8:56 | Dominga14 |  Zvířata
Velká část Afriky mimo pouští a pralesů jižně od Sahary
ŽirafaGiraffa camelopardalis
  • Řád: SUDOKOPYTNÍCI Artiodactyla
  • Podřád: Přežvýkavci Ruminantia
  • Čeleď: Žirafovití Giraffidae
Obývá nesouvisle velkou část Afriky jižně od Sahary. Dříve byla hojná všude kromě pouští a pralesních oblastí. Obý vá suché savany s porosty stromů a keřů. Jejich listím a výhony se nejčastěji živí. Dospělá žirafa je vysoká do 6 metrů, v kohoutku 3-3,5 metru. Hmotnost 500-800 kg. Dospělí žirafí býci jsou větší než samice. Na hlavě má jeden nebo dva páry růžků. Uprostřed čela je ještě další kostěný hrbol. Růžky jsou pokryté kůží, na konci mívají střapec tmavých chlupů. Žirafí krk má stejně jako u člověka pouze 7 krčních obratlů, které jsou však dlouhé přes 30 centimetrů. Žirafy žijí ve větších stádech. Samci spolu bojují o samice i o stádo. Přitom se přetlačují krkem nebo si zasazují šťouchance růžky. Své strašné zbraně-kopyta používají jen vzácně. V případě napadení se brání silnými kopanci. Na dospělou žirafu si netroufne ani lev. Mláďata jsou však častou kořistí šelem. Na velkém území vytváří celou řadu poddruhů, které se navzájem liší kresbou, počtem růžků a místem výskytu. V zajetí se nejčastěji chovají žirafy Rotschildovy G.c. rotschildi (na snímku) a žirafy síťkované G.c. reticulata.
Ostatní subspecie se chovají řidčeji.
Pro žirafy se staví speciální pavilony, které jim vyhovují svou výškou. Té musí být přizpůsobené i ostatní zařízení ubikací. Potravu dostávají do krmítek umístěných vysoko na stěnách. Podlaha musí být neklouzavá a v ubikacích nesmí trčet žádné předměty, o které by se mohly poranit. Žirafy jsou totiž velmi lekavé a neznámý zvuk nebo náhlý pohyb je mohou vylekat natolik, že se snaží bezhlavě uprchnout. Pavilony se vytápí na 18-20° C. V zimě se mohou aklimatizovaná zvířata vypoutět ven, ale nesmí zde být náledí nebo kluzko. Žirafy se chovají ve skupinách s jedním dospělým samcem, samicemi a mláďaty. Samice jsou březí 14-15 měsíců. Mívají jediné mládě, které po narození měří 140-190 cm. Samice rodí vstoje a mládě po vypuzení z porodních cest spadne na zem z výšky dvou metrů. Do půl hodiny se postaví a jsou schopná samostatného pohybu. Mláďata často spí a odpočívají vleže, kdežto dospělé žirafy spí ve stoje a lehají si jen výjimečně. Matka je kojí 6-9 měsíců. Pohlavně dospívají ve 3-4 letech. Krmí se větvemi listnatých stromů, senem a trávou. Větve se podávají čerstvé a v zimě i sušené. Pro žirafy jsou nejpřirozenější potravou. Dále dostávají granulovaná krmiva, ovoce a zeleninu. V zoologických zahradách se chovají poměrně často. U nás má největší úspěchy s jejich chovem ZOO Dvůr Králové a Olomouc, kde se podařilo několik mláďat odchovat i uměle.

Siamská kočka

7. února 2007 v 8:53 | Celysvet.cz |  Zvířata

Siamská kočka (Siamese cat)

Siamská kočka je lehká a elegantní. Plemeno vznikalo před více jak 600 lety na území Siamu, dnešního Thajska. Siamské kočky se vždy vysoce cenily a žily pouze na dvoře panovníků.

PLEMENO:

Siamskákočka je plemeno orientálních krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Stát Thajsko se dříve jmenovalo Siam. Plemeno, které vznikalo před více jak 600 lety na území této země, tedy dostalo jméno Siamské kočky. Předpokládá se, že jejím předkem byla místní Bengálská kočka. Existuje mnoho druhů Siamských koček a rozdělují se podle svého zbarvení. Siamské kočky se vždy vysoce cenily a žily pouze na dvoře panovníků.
V druhé polovině 19. století dovezl panovník Siamu do Evropy, jako dar vysoce postaveným osobnostem, několik desítek Siamských koček. V roce 1884 přivezl anglický konzul v Bangkoku toto zvíře do Londýna. V roce 1901 se konal britský "Klub siamských koček" a v roce 1902 byl stanoven její standard. Poté bylo toto plemeno vyvezeno do Ameriky a jiných zemí.
Na počátku 20. století byla Siamskákočka dovezena také do Ruska. Výsledkem páření se s jinými plemeny a místními kočkami ztratila Siamskákočka svoji čistokrevnost. V její domovině v Thajsku došlo ke stejné situaci.
Proto začala "Asociace ochrany divokých koček Thajska" nyní znovu pracovat na zvýšení počtu Siamské kočky a obnově čistoty plemene. Rozvojem plemene se aktivně zabývají také v Anglii.

VELIKOST:
Miniaturní.
HMOTNOST:
V rozmezí 2,5 až 5,5 kg.
SRST:
Srst je velice krátká, hustá, lesklá a vydatně přiléhající. Všechny siamské kočky mají akromelaninové zbarvení, což je různá barva základní srsti a vlasového pokrytí na čumáčku, uších, nohách i ocase. Takové zbarvení se jmenuje "point". Rodí se světlé a teprve s růstem později tmavnou. Dle zbarvení srsti je známo okolo 20 různých druhů siamských koček.
HLAVA:
Hlava je středně velká, k poměru těla úměrná, má klínovitý tvar. Tvarem je podobná hlavě kuny. Brada a čelisti jsou přiměřeně velké.
NOS:
Nos je rovný a dlouhý, linii čela prodlužuje bez zlomu.
UŠI:
Uši jsou delší a velké. V posazení jsou široké a na koncích špičaté.
OČI:
Oči mají mandlový tvar, jsou zlehka zešikmené, ne příliš hluboko posazené a mají jasně modrou nebo šedou barvu.
TĚLO:
Krk je dlouhý a urostlý. Tělo svalnaté, pružné, trochu protáhlé, avšak úměrně stavěné. Ramena jsou přibližně v jedné šířce s bedry. Záda a bedra jsou silná. Nohy jsou dlouhé, tenké, urostlé a pevné. Zadní nohy jsou o trošku delší než přední. Tlapy jsou malinké, oválné.
OCAS:
Siamskákočka má dlouhý a tenký, na konci zašpičatělý ocas.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA.

SIAMSKÉ A ORIENTÁLNÍ KOČKY - historie

Původní vlastí tohoto tradičního plemene je Siam (dnešní Thajsko). První kočky s modrýma očima se zcela zvláštním, do té doby neznámým zbarvením, byly dovezeny do Anglie roku 1884. Zde si získaly mnoho príznivců a na mnoho let byly mezi prvními nejžádanějšími známými plemeny koček. Během času se změnil vzhled siamských koček na štíhlé a elegantní plemeno a výrazně rozšíril počet jejich barevných variant. Kromě toho došlo ke změnám v exteriéru těchto koček. Původní kočky šilhaly a měly zalomené konečky ocásku. Zatímco v počátcích jejich chovu byly tyto znaky žádoucí, postupem let bylo zjišteno, že se jedná o dedičné defekty, a proto se začaly z chovu vyřazovat.
Siamská kočka má hlava dlouhou, klínovitou s rovným profilem. Uši má velké a široce nasazené, končetiny i ocas dlouhé. Trup koček musí být elegantní. Její srst je krátká a nemá podsadu. Proto je těsně přilehlá k tělu, čímž vyniknou její elegantní tvary. Odznaky - zbarvení těchto koček je tmavá maska, uši, končetiny a ocas musejí být v dobrém kontrastu se světleji zbarveným tělem. Oči siamek jsou modré. Tyto kočky mají takzvaně psí povahu, vyžadují pozornost svého pána, jsou velmi zvědavé a bez jejich asistence se nic doma neobejde. Jsou to také kočky velice inteligentní a rády se učí. Není výjimkou, že dokáží aportovat malé předměty nebo chodit na vodítku.

Orientální krátkosrsté kočky jsou elegantní, štíhlé a podobají se kočkám siamským, ze kterých byly vyšlechtěny. Jsou poměrně mladé plemeno bez odznaku se zelenýma očima. Tyto kočky se těší značné oblibě, takže počet jejich barevných variant se stále rozšiřuje. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v padesátých letech v Anglii ze siamské kočky s čokoládovými odznaky krížením s jednobarevnými evropskými krátkosrstými kočkami a jako
plemeno uznána v roce 1958.
V současné době uznává FIFe v této skupině několik desítek plemen a barevných variet. Orientální krátkosrsté kočky mají tělo středně dlouhé, štíhlé a pružné, na dlouhých, jemných končetinách s malými, oválnými tlapkami. Zadní končetiny jsou poněkud vyšší než přední. Krk mají dlouhý a jemný, ocas dlouhý, rovný a špicatý. Tělo, končetiny včetne tlapek, hlava a ocas mají být v primeřeném poměru a mají působit harmonicky. Hlavu mají dlouhou, dobře formovanou, sbíhající se rovnoměrně k jemnému čenichu, s dlouhým nosem a výraznou bradou.

Chovná stanice siamských a orientálních koček "NARSIL": www.narsil.calibracz.net

Perská kočka

7. února 2007 v 8:50 | Celysvet.cz |  Zvířata

Perská kočka (Persian cat)


Díky charakteru a nádhernému zevnějšku patří perská kočka mezi "aristokraty" v rodině koček.


PLEMENO:
Perskákočka je plemeno dlouhosrstých koček
PŮVOD:
V původu tohoto plemene je mnoho nejasného. Podle všeho se na jejím vývinu přičinily pouštní a asijské stepní kočky, žijící v dávné době na teritorii blízké Asie. Předpokládáme, že jejich vlastí je Turecko. Historické "zřeďování" perské kočky se v Evropě začíná v 16.až 17.století, kdy byla dovezena do Itálie a následně i do Francie. Zvíře se dost rozšířilo a získalo velikou oblibu.
VELIKOST:
Perskákočka je středních rozměrů, robustní.
HMOTNOST:
V rozmezí 3,5 až 7 kg.
SRST:
Tělo je pokryté hedvábnou, lechtavou, měkkou a dlouhou srstí, což zvířeti dává zajímavý a přitažlivý vzhled. Okolo ramen a krku srst vytváří honosný "límec".


Zbarvení je různé. Rozlišujeme řádově 90 různých druhů. Uznána je černá, bílá, modrá, červená, krémová, liliová. Jednobarevné kočky nesmějí mít skvrny nebo značky, tzn. že zbarvení celého těla musí být celistvě jednotné. Barva čenichu nosu, polštářků tlap a kníru podle pravidel odpovídá základnímu zbarvení.
HLAVA:
Je velká a masivní, s kulatým vypouklým čelem. Čelisti má plné. Kníry jsou na pohled dlouhé. Brada je silná, čelisti široké, mocné,
NOS:
Nos je maličký a krátký, avšak široký a zlehka zvednutý.
UŠI:
Uši mají trojúhelníkový tvar, jsou krátké, na koncích zakulacené, široce a nízko posazené, nakloněné dopředu, s chomáčky dlouhých vlasů uvnitř mušlí.
OČI:
Oči mají všechny perské kočky velice přitažlivé. Ohromují svojí velikostí i tvarem. Jsou velké, silné, kulaté, široce posazené a výrazné. Barva je tmavě oranžová, modrá, měděná. Kočky předepsaného zbarvení mají vlastní barvu očí.
TĚLO:
Masivní, silné, svalnaté, úměrně stavěné. Krk je krátký, trochu silnější. Hrudník je široký a hluboký. Ramena, záda a bedra mají silná. Nohy jsou krátké, rovné, výkonné, s dostatečně velkými vlasovými tlapami. Prsty jsou silné a sevřené, mezi nimi jsou chomáčky dlouhých vlasů.
OCAS:
Není dlouhý, je spuštěn k zemi, huňatý, s lehce zatočeným konečkem.

CHARAKTER:

Perskákočka se vyznačuje přítulným charakterem a plnou důvěrou k člověku. Je spokojená a klidná. Její oddanost k člověku je možné přirovnat i k oddanosti psa.
OSTATNÍ POPIS:
Perské kočky se značkami na hlavě, tlapách a ocasu jsou řazeny do samostatného plemene - tzv. "point". Perskákočka se v porovnání s jinými plemeny prokazuje nejvyšším stupněm zdomácnění. Ztratila dokonce i schopnost lovit myši, krysy a nemůže být mimo domov. Tyto zvláštnosti charakteru, spolu s nádherným zevnějškem, z ní činí "aristokratku" mezi kočkami. Perskákočka je rozšířena v mnoha zemích světa.
PÉČE:
Perskákočka potřebuje každodenní důkladnou a pečlivou péči o srst.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA


mops

7. února 2007 v 8:47 | Celysvet.cz |  Psi

Mops (Pug)


Mops je nesmírně přátelský pes, vstřícný ke všem lidem, bez stínu nedůvěřivosti. Je to roztomile hravý, čilý a veselý pejsek. Mops je však zároveň ztělesněním důstojnosti, šarmu a inteligence.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Pug; čes.: Mops
PŮVOD:
Mops je známý již z dávnověku. Zvláštním a spletitým osudem se ze starověké indické společnosti dostal do Evropy, nejdříve ze všeho do Holandska. Jeho původ pochází pravděpodobně z Číny, jeho šíření však začalo až v Holandsku, kde se svým zbarvením ladil s barvami rodu Oranžských, tehdejších vládců Holandska. Mops byl velice oblíbený, a když se Vilhelm III. Oranžský stal anglickým králem, přivezl si několik Mopsů s sebou do Anglie. Okamžitě se na anglickém dvoře stali velice populární. V této době byl Mops poněkud menší, křížením však dosáhl současných rozměrů. Následně se počet Mopsů snížil a plemeno se stalo vzácným. Anglická královna Viktorie projevila přání tohoto pejska vlastnit, po těžkém hledání pro ni našli však pouze jeden kus. Před více jak 20 lety byl založen "Klub milovníků mopsů", jehož specialisté zachránili výskyt a získali současné plemeno. Plemeno je přiznáno FCI, AKC, UKC, KCGB, CKC, ANKC.


POPIS:
Mops je plemenem malých společenských psů.
Mops je velice dobře stavěný, rozložitý a kvadratický pes. Od jiných malých psů se liší mohutnými zvýrazněnými svaly. Hlavu i lebku má velkou a kulatou, není však jablkovitého tvaru, s krátkým, tupým, kvadratickým čenichem a jasně vyznačenými vráskami. Mops má malý předkus. Oči jsou tmavé, velké, kulaté a lesklé, měkkého a starostlivého výrazu. Uši má malé a tenké, sametově měkké, buď ohnuté do strany (ve tvaru růžového lístku), nebo klopené (knoflíkové), jimž se dává přednost. Krk je silný, lehce klenutý, s lalokem, dostatečně dlouhý, aby umožňoval hrdé nesení hlavy. Končetiny jsou velmi silné, rovné a dobře svalnaté. Tělo je krátké a kompaktní, se širokou hrudí a rovnou zádí. Ocas je vysoko nasazený, maličký, co nejtěsněji zatočený přes hřbet.



VÝŠKA:
Mops má v kohoutku 25 až 28 cm.
VÁHA:
Mops váží ideálně 6,3 až 8,1 kg.
SRST:
Mops má srst jemnou, hladkou, měkkou a lesklou, která se nikdy nevlní. Přiznané zbarvení: stříbrné, plavý, meruňkový, černý. Mops může mít i tzv. "řemen", pás, který probíhá od zátylku až ke kořenu ocasu.


CHARAKTER:

Mops je nesmírně přátelský pes, vstřícný ke všem lidem, bez stínu nedůvěřivosti či dokonce agresivity. Je roztomile hravý, čilý a veselý. Mops je však zároveň ztělesněním důstojnosti, šarmu a inteligence. Je to povahou šťastný a vyrovnaný pejsek.
PÉČE:
Mops vyžaduje intenzivní, pokud možno i fyzický kontakt s majitelem, jemuž je bezmezně oddán.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Mops se průměrně dožívá 13 až 15 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Společník.
VYUŽITÍ DNES:
Společník.
PLEMENO:
FCI IX. - Společenská plemena a toy
Sekce 11 - Společenská plemena
Bez pracovní zkoušky.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
MOP
ČÍSLO STANDARDU:
253/ 11. 05. 1998 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
24. 06. 1987


Historie vzniku plemene...

V průběhu dějin nazývali Mopse různými jmény a nikdo přesně neví, odkud toto jméno vzniklo. V 2. polovině 16. století v Anglii bylo všeobecně uznané slovo "pug". Poprvé bylo použito ve slovníku psů, který napsal M. Beili. Slovník psů byl sestaven v roce 1731. Píše v něm, že slovo "pug" znamená přezdívku opice nebo psa. Existuje domněnka, že mopsovi říkají mops pro jeho unikátní vzhled. - Pro jeho plochý čumák, jaký má opice.
Shirley Thomas

Vlastí mopse je nejspíše východní Asie. Je všeobecně známé, že v Číně dávní předkové mopse, nazývaní "bajami", byli široce rozšíření jak v budhistických kláštertech, tak i ve dvoře císaře. Za vlády dynastie Shan (1751 - 1111př. Kr.) existovala pracovní pozice hlídače těchto dvorních psů.
Je možné, že mops je vlastně trpasličí formou mastifa. Ačkoliv byli vzrůstem tak malí, bývali bráni na císařský lov. Nosili je ve speciálních nosítkách až na místo lovu, aby pejskům ušetřili sílu.
Čínská smetánka se zabývala šlechtěním miniaturních psů, kteří by se vešli do kapsy. Bylo to pro ně nejen zábavou, ale natolik módní záležitostí, že těm nejmenším pejskům udělovali tituly a obdarovávali je nejrůznějšími šperky a oděvy. Konečné plemeno však bylo vyšlechtěno v Evropě poté, co byl mops v 17. století převezen do Holandska na lodích Ost-indské společnosti.


Čínský chocholatý pes

7. února 2007 v 8:45 | Celysvet.cz |  Psi

Čínský chocholatý pes (Chinese Crested Dog)


Čínský chocholatý pes (Chinese Crested Dog) je milý, veselý, živý, hravý pejsek, který neuvěřitelné miluje objetí a úsměv. K dětem je velmi laskavý. Je to pejsek, který nutně potřebuje stálou a věrnou společnost.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Chinese Crested Dog; čes.: Čínský chocholatýpes
PŮVOD:

Čínský chocholatýpes (Chinese Crested Dog) má svůj původ v Africe, kde byli zváni Africkými bezsrstými teriéry. Starověcí Aztékové je drželi jako "zahřívače postelí" a věřte nebo ne, také je jedli. Čínské obchodní lodě, které na svých cestách zastavovali podél Afriky, a to především pro to, aby odtud tyto psy nalodili, neboť byli na jejich lodích skvělými "policajty". Přejmenovali je na Chinese Crested a toto jméno jim již zůstalo.

Toto neobvyklé plemeno bylo na Západě poprvé vystaveno v roce 1885, ale jeho první Americký chovatelský klub byl ustanovený až v roce 1979. První uznání udělené AKC bylo v roce 1991. Podobný Mexický naháč byl AKC uznaný již dříve, ale nyní již uznaný není.

Čínský chocholatýpes (Chinese Crested Dog) získal popularitu jako veselý a příjemný společník jak v USA, tak v Anglii. Tot plemeno je častým účastníkem výstav vzácných

plemen psů.
Čtyři bezsrstá plemena jsou známá dodnes, jsou jimi: Čínský chocholatýpes (Chinese Crested), Mexický naháč (Mexican Hairless), Indický naháč (Inca Hairless Dog) a Peruánský naháč (Peruvian Inca Orchid).
Toto nejpopulárnější bezsrsté plemeno je stále velice vzácné. Je uznané: CKC, FCI, AKC, KCGB, ANKC, NKC, NZKC, APRI, ACR.

POPIS:
Čínský chocholatýpes (Chinese Crested Dog) je malý, aktivní a půvabný pes, středně velký, jemné kostní struktury. Má hladké bezsrsté tělo, pouze ze srstí na hlavě, tlapkách a ocase, nebo je pokrytý měkkým závojem chlupů.


Existují 2 veriety tohoto neobvyklého psa:
1.) "Hairless": - je bezsrstý, s výjimkou tlapek, hlavy a ocasu,
2.) "Powder Puff": - má dlouhou, jemnou srst.
Oba druhy jsou různorodě zbarvení, vždy syté, smíšené nebo tečkované
Lebku má širokou, jemně klenutou. Vzdálenost od týlu ke stopu je stejná jako od stopu ke konci nosu. Hlava je při pohledu shora a ze strany klínovitá. Stop je nepatrný, ale zřetelný. Oči má temné, mandlovitého tvaru, jsou posazené dosti daleko od sebe, mají živý, citlivý a napjatý výraz. Oční linky se rovnají zbarvení psa. Uši má velké a vztyčené, jsou umístěné tak, že základ ucha je v jedné linii s vnitřním koutkem oka. Líce se směrem k čenichu čistě zužují, čenich je dlouhý. Nos je u tmavě zbarvených psů tmavý, u světleji zbarvených psů může být světlejší. Zbarvení či pigmentace čenichu je sytá. Rty má čisté a těsné. Krk je hubený a čistý, směrem od kohoutku k základu lebky je mírně klenutý a nošený vysoko. Horní linie těla je vyrovnaná, směrem k bedrům mírně skloněná. Hrudní kost není příliš prominentní. Žebra má dobře vyvinutá. Ocas je štíhlý, směrem ke koncovému zatočení se zužuje, je dosti dlouhý, dosahuje směrem k hleznům. Když je pes v pohybu, je ocas nesený vesele a může být nošený mírně vpřed zatočený přes záda. V klidu je ocas svěšený v nepatrném zatočení na konci, podobný srpu. Ramena má čistá a úzká. Lokty jsou drženy blízko u těla. Končetiny jsou rovné, dlouhé a štíhlé. Tlapky má jakoby zaječí, s podlouhlými prsty, které se zužují.
Toto plemeno má kůži, která je velice náchylná k k pleťovým problémům a podráždění. Měla by proto být chráněná také proti slunci. Mnoho z nich ja náchylných na lanolín a vlnu. Mnoho z nich také ztratí značné množství zubů, již jako mladí psi. Vzhledem k tomu, že často mají neúplný chrup, neměli by vůbec dostávat žvýkat kosti. Chůze a pohyb jsou živé, hbité a hladké, nejsou afektované ani všední. Pohybují se v poklusu, po jedné linii.
Existují 2 zřetelné druhy tohoto plemene:
1.) "Deer Type": - je svérázný, plný života, jemné kostní struktury.
2.) "Cobby type": - je těžší v kostech i na těle.


VÝŠKA:

Pes má v kohoutku 28 až 33 cm.
Fena má v kohoutku 23 až 30 cm.
VÁHA:
Čínský chocholatýpes (Chinese Crested Dog) váží k výšce těla přiměřeně, nikdy však více, než 4,5 kg.
SRST:
Čínský chocholatýpes (Chinese Crested Dog)
Bezsrstá varianta má srst pouze na určitých částech těla, jsou to: hlava (hřeben), ocas (chochol) a tlapky od prstů k předním spěnkám a k zadnímu hleznu (ponožky). Struktura všech chlupů je jemná a hedvábná. Oblasti, kde je srst se obvykle zužují do špičky. Tam, kde je tělo bez srsti, je kůže měkká hladká. Hlavní hřeben začíná od stopu a vybíhá do špičky mezi spodinou lebeční a týlem. Srst na uších a tvářích u bezsrsté varianty jsou povolené, u obou variant mohou být trimovány. Zbarvení je jakékoliv, i v kombinaci barev.


CHARAKTER:
Čínský chocholatýpes (Chinese Crested Dog) je malý, aktivní a půvabný pes, středně velký, jemné kostní struktury. Má hladké bezsrsté tělo, pouze se srstí na hlavě, tlapkách a ocase, nebo je pokrytý měkkým závojem chlupů. Je to milý, veselý, živý, hravý a plyšový pejsek, který neuvěřitelné miluje objetí a úsměv. K dětem je velmi laskavý. Děti by však měly být ponaučené, aby k němu nebyly hrubé, ale velice přívětivé, neboť plemeno nemá na rozdíl od ostatních plemen srst, je tedy náchylnější ke zranění. Čínský chocholatýpes je zábavným společníkem, inteligentním, živým a ostražitým. Štěňata by měla být dobře socializovaná a naučená různým hlukům, aby se tak v budoucnosti vyhnula přílišné bázlivosti. Jsou velice napojeni na své majitele a je pro ně dosti obtížné přizpůsobit se novým. Jsou to pejsci, kteří nutné potřebují stálou a věrnou společnost. Je to šťastný a milující společník, plný bystrosti a jásání, který vám poskytne dostatek her a zábavy.
PÉČE:
Čínský chocholatýpes (Chinese Crested Dog) je určený jednoznačně pro život v bytě. Doma jsou dosti živí a aktivní. Mají kůži náchylnou na různá poranění, proto je třeba se k nim chovat přívětivěji. V chladnějším počasí by měli nosit obleček. Z čilých procházek v teplém počasí však mají velkou radost. Vzhledem k tomu, že nemají téměř žádnou srst, jsou vhodní k alergikům. Je velice čistotný, bez zápachu či náchylnosti k blechám.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Čínský chocholatýpes (Chinese Crested Dog) se průměrně dožívá 10 až 12 let.


VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Společník.
VYUŽITÍ DNES:
Společník.
PLEMENO:
FCI IX. - Společenská plemena a toy.
Sekce 4 - Bezsrstí psi.
Bez pracovní zkoušky.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
CIN
ČÍSLO STANDARDU:
288/ 11. 05. 1998 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
24. 06. 1987


Bernský salašnický pes

7. února 2007 v 8:41 | Celysvet.cz |  Psi

Bernský salašnický pes (Berner Sennenhund)


Bernský salašnický pes je celosvět

ově oblíbený pes. Známý již ze středověku. Je nejpopulárnější ze všech alpských psů Švýcarska.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Berner Sennenhund; angl.: Bernese Mountain Dog

PŮVOD:
Známý již ze středověku. Je nejpopulárnější ze všech alpských psů Švýcarska. Odvozuje se od římských Molossů a místních pracovních psů. V horských oblastech Švýcarska byl po dlouhá staletí pomocníkem pastevců, hlídačem stád, honákem i tahounem. Dnes výborný společenský a rodinný pes, který dokáže i hlídat.


POPIS:
Vyšší střední pes mohutné stavby těla, výška v kohoutku je 58 až 70 cm, hmotnost okolo 45 kg. Pevná kostra je tělo obdélníkového formátu (9:10), má rovný hřbet a hluboký hrudník, dosahující alespoň k loktům. Hlava se značí silnou lebkou a středně dlouhým čumákem. Přechod od čela k čumáku je hluboký. Oči tmavé, mandlového tvaru, uši středně velké, vysoko nasazené, trojúhelníkové. Ocas dlouhý, sahající až pod hlezna, bohatě osrstěný. Nemusí být ohnutý nebo zatočený na záda. Tlapy jsou krátké a kompaktní. Srst volná, docela dlouhá, může být mírně zvlněná. Zbarvení černé s rezavým nádechem (na šíji, nad očima, tlapách a hrudi) s bílými znaky.

VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 64 až 70 cm, ideal je 66 až 68 cm.
Fena má v kohoutku 58 až 66 cm, ideal je 60 až 63 cm.
VÁHA:
Kolem 45 kg.
SRST:
Srst je hustá, volná, celkem dlouhá, většinou mírně zvlněná. Zbarvení černé s rezavým nádechem (na šíji, nad očima, tlapách a hrudi) s bílými znaky.


CHARAKTER:
Velice nádherný a chytrý pes, s charakterem budoucího dříče. Povaha odpovídá ušlechtilému zevnějšku, je tichá, klidná, jemná, k pánovi a jeho rodině velmi přátelská a oddaná, k cizím spíše uzavřená. Veškerá výchova musí probíhat bez sebemenšího náznaku hrubosti, jinak se pes stává plachým. Někdy je chován i jako příjemný společník. Na celém světě získal popularitu jako nádherný výstavní i domácí pes, oddaný přítel a miláček rodiny. Dobře se snáší s dalšími domácími zvířaty. Klidný, dobromyslný a vlídný pes. Je sebejistý, nebojácný, přátelský ke všemu živému. Přesto z něj lze vychovat i dobrého hlídače.
Měl by být celoročně ubytován venku, neboť potřebuje dostatek prostoru. Jeho výchova není náročná.


PÉČE:
Srst vyžaduje pravidelnou, i když časově ne příliš náročnou péči.
PLEMENO:
FCI II. - Pinčové a knírači, molossoidní.
Skupina 2 Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi.
Sekce 3 Švýcarští salašničtí psi.
Bez pracovních zkoušek.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
BSP
ČÍSLO STANDARDU:
45 / 1993 (Švýcarsko)

Německý ovčák

7. února 2007 v 8:39 | Celysvet.cz |  Psi

Německý ovčák (German Shepherd Dog)

Německý ovčák je známý svojí inteligencí, talentem k libovolnému výcviku, oddaností chovateli, vytrvalostí i výjimečnou oblíbeností.

ANGLICKÝ NÁZEV:
něm.: Deutscher Schaferhund; angl. German Shepherd Dog

PŮVOD:
Německý ovčák je poměrně mladé plemeno, ustálené až na přelomu 19. a 20. století z německých selských psů nejednotného typu. Poprvé bylo představeno na výstavě v Hannoveru v roce 1882. Na konci 19.století začala německé ovčáky používat policie, armáda a jiné ozbrojené složky jako přední strážce a vyšetřovatele. V době první i druhé světové války němečtí ovčáci pomáhali v armádě jako zdravotníci. Ve 20. století bylo plemeno přiznáno a získalo po celém světě všeobecnou popularitu, hlavně díky svým vynikajícím služebním schopnostem.


POPIS:
Německý ovčák je plemeno služebních psů.
Středně velký pes obdélníkového rámce, silný, energický a dobře svalnatý. Pohlavní rozlišení je zřetelné: psi jsou mohutnější, než feny. Mírně protaženého typu s dobře vyvinutými svaly. Hlava menší, úměrně posazená k tělu, klínovitého tvaru, čenich silný, nosní hřbet rovný. Lícní kosti mírně zakulacené. Uši středně velké, vysoko nasazené, zašpičatělé, natočené dopředu a nahoru, stojící. Oči středně velké, mandlového tvaru. Hřbet rovný, široký, záď dlouhá, mírně spádovitá. Hrudník ne příliš široký, břicho mírně vtažené. Krk suchý, silný. Bedra krátká, postupně přecházející na zadek. Zadek je okrouhlý, plynule přechází ke kořeni ocasu. Ocas vysoko nasazený, bohatě osrstěný, dosahuje alespoň k hleznům i níže. V klidu nesen v mírném oblouku zavěšený dolů, při vzrušení se zvedá.


VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 61 až 66 cm, průměr je 62,5 cm.
Fena má v kohoutku 56 až 61 cm, průměr je 57,5 cm.

VÁHA:
Pes váží 30 až 40 kg.
Feny váží 22 až 30 kg.

SRST:
Srst středně dlouhá, tvrdá a hustá, s bohatým podsrstím, na uších a na hlavě kratší. Delší srst nežádoucí. Předpokládané zbarvení je jasné: pásově šedý, pásově rezavý, černé s pálením, vlčí-šedá, celo-černá s nádechem, černé.


CHARAKTER:
Německý ovčák je známý svojí inteligencí, talentem k libovolnému výcviku, oddaností k chovateli, vytrvalostí i výjimečnou oblíbeností.
Temperamentní, přitom snadno ovladatelný pes, vyrovnaný a odvážný. Nenáročný a přizpůsobivý. Velmi oddaný svému pánovi i jeho rodině, snášenlivý k dětem i k domácím zvířatům.
Chovatel musí mít neustále na paměti, že Německý ovčák vyžaduje nejen pevnou ruku a dobrý výcvik, ale také neustálý dostatek pohybových, zátěžových aktivit. Bez práce a aktivity se tento pes stává zlým a nezvladatelným. Pro německé ovčáky je charakteristické onemocnění zvané jako "Skrytá dysplázie kyčelního kloubu", proto buďte velice obezřetní již při výběru štěněte, aby toto onemocnění od rodičů toto nepodědilo.

PÉČE:
Chovatel musí mít neustále na zřeteli, že německý ovčák vyžaduje výcvik a dostatek volného prostoru k realizování svých pohybových aktivit.
PLEMENO:
FCI I. - Ovčáci a honáčtí psi
Sekce 1 - Ovčáci s pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
DS
ČÍSLO STANDARDU:
166 (Německo)

Jorkšírský teriér

7. února 2007 v 8:37 | Celysvet.cz |  Psi

Yorkšírský terier (Jorkšírský terier, Yorkshire Terrier,)

Yorkšírský teriér / Jorkšírský terier je velice veselý i společenský pes. Nádherně se chová ke všem členům rodiny i k jiným domácím zvířatům.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Jorkšírský terier (CZ), Yorkshire Terrier
PŮVOD:
Yorkšírský teriér byl vyšlechtěno na konci 19. století, a to horníky a pracovníky z Uest - Rajdinga (město stojící v Jorkšír -Nottinghemském uhelném revíru). Štěňata Yorkšírského teriéra byla vyšlechtěna v údolí řeky Er a velice se podobají štěňatům Erdelterierů. Předpokládá se, že toto plemeno vzniklo křížením Skai-teriéra s plemenem černě pálených teriérů. Je zajímavé, že proto, aby toto malé plemeno mohli exportovat, museli přistoupit k velmi umělé selekci (pes váží maximálně 1 kg). Plemeno bylo uznáno FCI, AKC, UKC, KCGB, CKC, ANKC.


POPIS:
Yorkšírský teriér je velice kompaktní pes, podobný na dlouhosrstého Toi-teriéra. Výška v kohoutku je 23 cm. Hmotnost do 3,2 kg (někdy i nižší). Hlava je zploštělá, s krátkým čumákem a černým čenichem nosu. Na hlavě je dlouhá srst jasně zlatavé barvy. Zvláště dlouhá srst je na čumáku a okolo uší. Zřetelně jasné je rozdělení barev: na hlavě je pouze zlatavě pálená, na krku a těle tmavá, modravě ocelová. Uši nejsou velké, tvarované do písmene "V", stojaté nebo polo-stojaté. Ocas je pokrytý srstí tmavšího odstínu než na celém těle. Dle standardu srst nesmí padat z boků na podlahu a je pravidelně rozdělena od špičky nosu až ke konečku ocasu do pěšinky. Přiznané je modré zbarvení ocelového odstínu, se zlatavým pálením, u kořene tmavším. Štěňata tohoto plemene se rodí na svět zcela černí.


VÝŠKA:
Ideál 23 cm.
VÁHA:
Do 3,2 kg.
SRST:
Srst vyžaduje pečlivou a důkladnou péči.
CHARAKTER:
Yorkšírský teriér je velice oddán svému majiteli, vyniká pevným zdravím. Je velice veselým i společenským psem. Nádherně se chová nejen ke všem členům rodiny, ale i k jiným domácím zvířatům.
PLEMENO:
FCI III. - Teriéři.
Sekce 1 - Toy teriéři.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
YT
ČÍSLO STANDARDU:
86 / 1994 (Velká Británie)


Pražský krysařík

7. února 2007 v 8:31 | Celysvet.cz |  Psi

Pražský krysařík je jemný mazlivý, zvědavý, čtverácký psík. Jeho hbitost je obdivuhodná. Při běhu je velice rychlý, obratný a neúnavný.

ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: PRAGUE RATTER; čes.: Pražskýkrysařík
PŮVOD:
Dle historických pramenů sahá toto plemeno s označováním PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK hluboko do historie našeho národa. Kdy bylo pro jeho značně vyvinuté čichové schopnosti, a vzhledem k jeho malému vzrůstu a rychlému pohybu používáno při zneškodňování myší a krys (odtud jeho historický název "krysařík"). Tato vlastnost je mu dána dlouholetým historickým vývojem. Tento malý ratlíček býval častým hostem při královských hostinách českých králů na pražském hradě. Byl ozdobou dvora českých knížat a králů od nejzazších dob českého státního života a jako dar českých panovníků se dostával na dvory ostatních evropských vladařů a odtud dále mezi občanské vrstvy. O historii pražských krysaříků je dochováno mnoho údajů. Pátrání v historických pramenech přineslo výsledky, které prokázaly, že jde o výhradně české plemeno, jehož minulost je vlastně historická. V roce 1980 bylo přistoupeno k jeho regeneraci, která proběhla rychle a s úspěchem, takže pražskýkrysařík je opět v oblibě a žije v našich rodinách
POPIS:
Malý trpasličí psík, pěkných proporcí, na nožkách ve správném poměru k výšce těla. Je krátkosrstý, zbarvení srsti nejčastěji černé s pálením dále žlutá, hnědá s pálením a modrá. Jeho maximální výška je 23 cm.
VÝŠKA:
Výška psa i feny je v rozmezí 19 cm (-1 cm) až 22 cm (+1 cm)
VÁHA:
Optimální hmotnost psa i feny 2 kg.
SRST:
Pražskýkrysařík je krátkosrstý, zbarvení srsti nejčastěji černé s pálením dále žlutá, hnědá s pálením a modrá.
CHARAKTER:
Je to jemný mazlivý, zvědavý, čtverácký psík. Jeho hbitost je obdivuhodná. Při běhu je velice rychlý, obratný a neúnavný. Ke svému majiteli a členům rodiny je vždy přítulný, ale ve své povaze je nedůvěřivý k cizím. Díky jeho vlastnostem se hodí jak do města tak i na venkov.
PÉČE:
Pražskýkrysařík má srst jen nenáročnou na péči. Nevytváří chuchvalce ani zámotky. Alespoň jednou týdně ji kartáčujte a nezapomínejte pravidelně odstraňovat chloupky z oušek.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Pražskýkrysařík se průměrně dožívá 13 až 15 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Společník.
VYUŽITÍ DNES:
Společník.
PLEMENO:
Po jeho mezinárodním uznání: FCI IX. - Společenská plemena a toy.
(Česká republika)




Pražský krysařík: Historie
OBNOVÍME SLÁVU PRAŽSKÉHO KRYSAŘÍKA - RATLÍKA ?
Pod tímto názvem vyzval, dnes již zesnulý vedoucí redaktor časopisu PES, pan Karel Štěpánský české kynology k obnově populárního historického plemene "PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK", který byl ozdobou královských sídlišť ve středověku. Tato výzva publikovaná na str. 6, šestého čísla uvedeného časopisu v roce 1969 nezůstala bez odpovědi. Pražskýkrysařík je dnes opět mezi námi !
Jak se mění kulturní, sociální a hospodářské podmínky, mění se i názory, záliba a móda. Tyto změny se také projevují ve vývoji, rozvoji a oblibě plemen psů. Zájem o některá plemena stoupá a časem opět zaniká nebo klesá, aby se po uplynutí kratší nebo delší doby, mnohdy i dlouhé doby, znovu obnovil. Takovým plemenem, které kdysi prožívalo období obliby, i když nikdy nebylo mezinárodně uznáno a časem se na něj téměř zapomnělo, je pražskýkrysařík. Nedivme se proto, že přicházely otázky, proč tak vyspělá kynologie, jako je česká, si nezachovala tak vzpomínané plemeno s historickou minulostí českých dějin.
Říká se, že nikdy není pozdě! Rozhodnutí pustit se do obnovy tohoto plemene nebylo jednoduché, bylo velmi opatrné a dosti dlouho zvažované. Byly prostudovány články dřívějších známých, dnes již dávno nežijících českých kynologů - Otto Karlíka, Teodora Rottera, MVDr. Fr. Dvořáčka a dalších, uveřejněné v odborných časopisech nebo kynologických publikacích z dvacátých, třicátých i pozdějších let. Byly prostudovány i údaje populárně vědeckého publicisty Emila Jecha z Roztok u Prahy, který v historických pramenech vypátral a potvrdil existenci krysaříka již v dobách českého knížete Vladislava II. Vlastní počátky chovu krysaříka - ratlíka na území Čech pohltily hlubiny a dálavy času. Ale již v kronice polského kronikáře Galla Anonyma se uvádí, že polský král Boleslav II - Smělý (1058 - 1080) si oblíbil ve svém psinci dva ratlíčky, kteří pocházeli z Čech. Autor o nich píše: "V žilách našich psů koluje nejen krev polská, ale i krev ryze slovanská, krev darovaná". Protože si polský král daru velmi vážil, je možno předpokládat, že šlo o vznešený dar knížete Vladislava II.
O třech ratlících českého původu se zmiňuje francouzský dějepisec Jules Michelet ve svém díle "Histoire de France" (Dějiny Francie). Údaj mluví jasně o živém daru, jímž český král a císař Karel IV. poctil francouzského krále Karla V. při návštěvě Francie na podzim roku 1377. Počátkem září roku 1380 odkázal umírající francouzský král Karel V. svému dvanáctiletému synu Karlovi VI. dva z oněch tří ratlíčků.
O králi Václavu IV. (1378 - 1419) se vypráví, že na tajných výletech do hostince "U krále Brabantského" míval vždy s sebou oblíbeného krysaříčka. Profesor Weiss se ve svém díle zamýšlí nad minulými staletími a věnuje zvláštní pozornost době císaře Rudolfa II. a o tomto panovníkovi píše: "Rudolf II. (1576 - 1611) nalézal vždy útěchu a jasnou mysl uprostřed smečky loveckých psů a čtyř ratlíků. Z původních čtyř jedinců se potomstvo rozrostlo na osmnáct ratlíků - krysaříků. Byla to vzorná ukázka chovatelské práce".
Malý ratlíček býval častým hostem při královských hostinách ostatních velmožů. Pražskýkrysařík byl skromným souputníkem české státní samostatnosti a státnosti našeho národa. Byl ozdobou dvora českých knížat a králů od nejzazších dob našeho státního života a jako dar našich panovníků se dostával na dvory ostatních evropských vladařů a odtud dále mezi občanské vrstvy.
Tragická porážka na Bílé Hoře znamenala úpadek českého politického, kulturního i společenského života na dobu tří staletí. Toto období temna našeho národa znamená i ústup ze slávy pražského krysaříka (ratlíka). Pražský Hrad ztrácel na významu a tím i malý ratlíček sestoupil z královských výšin do městského podhradí, dál pak mezi prostý lid aby s ním žil a živořil po další staletí.
Krev pražského krysaříka se uchovala až po nejnovější dobu. Ironií osudu se však stalo, že v posuzovacích kruzích na našich výstavách byli právě nejtypičtější jeho pozůstatky vyřazeni pro "netypičnost" a především pro malý vzrůst. Rozhodčí se řídili standardem německého trpasličího hladkosrstého pinče. Pražskýkrysařík znovu musel ustoupit, což jeho rozvoj doslova rdousilo.
Těchto "netypických" hladkosrstých pinčů se snažili ujmout významní kynologové jako Theodor Rotter a Otakar Karlík. Snažili se podchytit a obnovit chovatelskou základnu a shromáždit dokumentaci. Záměr se však tehdy neuskutečnil, protože vybraným jedincům chyběla, tehdy požadovaná, registrace šesti generací. V sousedním Německu se však v té době ujímal moci Adolf Hitler a v roce 1938 násilná nacistická okupace našeho státu. Později pak padesátá léta, kdy Theodor Rotter přišel o svůj veškerý majetek a tím se ztratila všechna nashromážděná dokumentace, jakož i snaha vzkřísit pražského krysaříka. V osmdesátých letech byla k obnově pražského krysaříka nastoupena jeho opětná regenerace, která již prokázala, že pražskýkrysařík se do našich domovů definitivně vrátil.
Pražskýkrysařík má v naší zemi víc jak staletou tradici, z níž vyplývá naše povinnost zajistit mu budoucnost.


Grafity

7. února 2007 v 7:34 | Dominga14 |  Srandovní obrázky atd.

Ulice

7. února 2007 v 7:31 | Dominga14 |  seriály
Ulice a její herci
Ilona Svobodová (Jitka Farská)
Narodila se na Kladně. Již při studiu na konzervatoři točila s významnými režiséry - Vláčilem, Jirešem, Rychmanem nebo Vávrou. Pro televizi účinkovala v seriálech Druhý dech, Přítelkyně z domu smutku, Náměstíčko a dalších. Je v angažmá v Divadle v Dlouhé. Žije s Petrem Skoumalem a má dvě děti.

Ordinace v růžové zahradě

7. února 2007 v 7:29 | Dominga14 |  seriály

Natáčení další řady Ordinace zahájeno!

Slavnostním křtem scénáře začalo 10. prosince 2006 v hostivařských Filmových ateliérech v Praze natáčení čtvrté řady seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Přesně v poledne za asistence MUDr. Gity Petrové v podání Daniely Šinkorové a sestry Marie Johnsson neboli Michaely Dolinové otevřel MUDr. Aleš Čížek alias Ladislav Potměšil láhev šampaňského a společně s režisérem seriálu Jánem Sebechlebským pokřtili první ze scénářů již čtvrté řady tohoto oblíbeného seriálu.
Jako první se točila scéna odehrávající se v lékařském pokoji, kam přichází sestra Marie ukázat oběma lékařům, co vše si nakoupila na chystanou dovolenou u moře.
Nové pokračování, které bude mít 36 dílů (jejich celkový počet se tak zvýší na 156), zamíří na obrazovku v únoru 2007.
KNIHA Ordinace v růžové zahradě, 2.díl
Ve druhém díle knižní podoby seriálu sledujeme další osudy vašich oblíbených hrdinů od chvíle, kdy po ztrátě dítěte Daniela opouští svého milence Pavla a vrací se k inženýru Janáčkovi až do okamžiku vrcholící krize ve vztahu Pavlovy ženy Kamily a jejího přítele, doktora Michala Šebka.
Kniha plná barevných fotografií zachycující příběh filmových hrdinů.
K zakoupení na www.dobrovsky.cz nebo na tel: 267 915 405 za cenu 199,- Kč, také v těchto obchodech nebo u jiných knihkupců za MOC 249,- Kč.
Herečky v ,,Ordinaci v růžové zahradě"-foto
Jitka Čvančarová-1
Kliknutím zobrazíte větší formát - Jitka Čvančarová
Jitka Čvančarová-2
Kliknutím zobrazíte větší formát - Jitka Čvančarová
Jitka Čvančarová-3
Kliknutím zobrazíte větší formát - Jitka Čvančarová
Simona Postlerová-1
Simona Postlerová
Veronika Jeníková a Míša Dolinová
Linda Rybová A David Prachař-1
Daniela Šinkorová A Tomáš Krejčíř

Peha

7. února 2007 v 7:19 | Dominga14 |  Slavní
Peha
Česká pop-rocková scéna v poslední době spíše zkomírá, a tak se fanoušci dobrého pop-rocku čím dál častěji obracejí k našim nejbližším sousedům na Slovensko. My se nyní podíváme na, již v pořadí čtvrtou desku skupiny Peha.
Peha
V těžké situaci se nalézají fanoušci české pop-rockové scény. Chinaski už nějaký ten rok nejsou co bývali. Superstar žádné výrazné oživení nepřinesla. Obecně milovaná Aneta Langerová zatím hledá sama sebe a snad jen Petr Bende naznačil určité možnosti do budoucna. Ze zavedených kapel se dá při zahmouření obou očí poslouchat snad jen Kryštof a Tata Bojs, což je trošku málo. Fanoušci tvrdší hudby jsou na tom o něco lépe. Pouze namátkou, vždyť ty tu mají koncertně výbornou Gaiu Mesiahu a po všech stránkách vyspělé Sunshine a celou řadu dalších zajímavých kapel. Co poradit fanouškům kytarového popu či pop-rocku? Jednou z možností je obrátit se k našim nejbližším sousedům na Slovensko. Čeští fanoušci již měli možnost poznat sympatickou písničkářku Zuzanu Smatanovou, recenzi její druhé desky si můžete přečíst v článku kolegy Oskara Schindlera. My se nyní podíváme na, v pořadí již čtvrtou desku skupiny Peha.
Již zkraje je nutno říci, že Peha na své nové desce nepřináší oproti své poslední desce Experiment nic nového, ale nabízí na ní to nejlepší z celé české pop-rockové scény, ať je to lehkost a hitovost, dnes již malátných Chinasek, poetičnost Kryštofu či civilnost Anny K a Lenky Dusilové. Desku otevírají dvě pro Pehu typické skladby - rádiovka Za tebou a titulní píseň Deň mezi nedel'ou a podelkom. Obě skladby ukazují to co je pro Pehu charakteristické do posledního detailu propracované melodie, které již po prvním poslechu zalezou do hlavy, chytlavé texty a osobitý vokál Kataríny Knechtové. Dalším poznávacím znamením Pehy je velice citlivé propojení elektrické kytary, akustické kytary a syntetizátorů, vše se bohužel podřizuje hlasu frontmanky Kataríny Knechtové. Peha na novou desku připravila deset nových písniček, plus jednu instrumentální kompozici, která je schovaná za pětiminutovou pauzu po poslední písničce Bolo, je a bude. Jedním ze záporů alba Deň mezi nedel´ou a podelkom je skutečnost, že většina skladeb si je velice podobná, písně jsou vždy psané podle stejného, i když velice zdařilého vzorce. Na novém albu je vidět, že Peha chtěla natočit pokračování svého minulého alba a dlouhým obloukem vyhnula se jakémukoliv experimentování. Pokud se kapela nebude vyvíjet, tak jí hrozí nebezpečí, že velice brzo zabředne do nudného stereotypu a stane se pouhou továrnou rádiových hitů, tak jako naše Chinaski. Většina písní na desce do sebe výborně zapadá, včetně pomalé balady Opatrný, která jako jediná vybočuje z konceptu alba. Album obsahuje jedinou zbytečnou píseň a tou je vyloženě nudná a nezajímavá skladba Tieňohra.
Peha natočila poměrně zdařilé pokračování ke své dva roky staré desce. Možná by to, ale chtělo trochu mieňe sentimentu k letům minulým, více se dívat do budoucna a pro příští album posunout zvuk kapely někam dál. Prozatím hudba Pehy působí jako zajímavá oddechová muzika, ale vše se jednou přejí.
Tracklist:
1) Za tebou
2) Deň mezi nedel'ou a podelkom
3) Opýtaj sa
4) Chodec na lane
5) Spomal'
6) Príliš vel'a sentimentu
7) Opatrný
8) Renesancia
9) Tieňohra
10)Bolo, je a bude

Fergie

7. února 2007 v 7:09 | Dominga14 |  Slavní
Fergie
JMÉNO:Stacy Ann Ferguson
PŘEZDÍVKA:Fergie,Stace,
Stacyrella
DATUM NAROZENÍ:27.března
1975 (beran)
KARIÉRA:v devíti letech hrála
fergie v americkém dětském seriáluKids Inc.Později objevila svůj hudební talent.Krátce na to založila se dvěma kamarádkami dívčí kapelu Wild Orchid.Po dvou albech kapelu opustila a v roce 2003 přišla k Black Eyed Peas.
SOUKROMÍ:Fergie chodí od listopadu
2004 s americkým hercem Joshem Duhamelem.
VÁŠEŇ:I přes svou skvělou postavu neodolá Fergie pizze,lasagním a banánu v čokoládě
SOLOKARIÉRA:Fergie o sobě dává vědět i bez Blak Eyed Peas-například na soundtracku 50krat a stale poprvé.Nedávno vydala album The dutchess.

gven stefani foto

6. února 2007 v 15:21 | Dominga14 |  Slavní
Gven Stefani

životopis

Celé jméno: Gwen Renee Stefani (Rossdale)
Přezdívky: Sunshine, G-loc
Datum narození: 3.10. 1969
Místo narození: Anaheim
Bydliště: Orange County (California)
Rodiče: Denis (Italien) and Patti (English x Scotish)
Sourozenci: sestra Jill a 2 bratři - Eric a Todd
Výška: 168 cm
Barva očí: hnědé
Číslo bot: 8
Barva vlasů: světle hnědé
Oblíbené jídlo: sushi
Oblíbené barvy: červená a černá
Typické znaky: červené rty a blonďaté vlasy
Oblíbené skupiny: 311, Blur, Radiohead a Jamiroquai
Manžel: Gavin Rossdale
Svatba: v Londýně v kostele sv. Pavla
Zpěvačka No Doubt Gwen Stefani se vydala na sólovou dráhu. Pilotním singlem "What You Waiting For", který se stal hitem rádií. Producentsky se na albu podílala nejvýznamější jména současného popu jako Andre 3000 (Outcast), The Neptunes, Nellee Hooper a co se týče autorů, tak Gwen se sama podílela skoro na všech písničkách, nicméně jí v tom pomáhali Linda Perry (Pink, Christina Aquilera) či Dr Dre a na albu vystupují jako hosté New Order či Eve.
Mezi její největší hity patří What you waiting for, Rich girl, Hollaback girl nebo Cool
Gwen má za sebou filmovou roli v Oscarovém filmu Letec, kde si zahrála po boku Leonarda di Capria.
Datum narození:03.10.1969
Místo narození:Anaheim,Kalifornie,USA
Znamení:váhy